Díl čtvrtý: Tisíc a jeden způsob jak vytáhnout tresku z vody

Březen - za kamna vlezem, duben – ještě tam budem. Tohle je prý české lidové rčení, ale co jsem začal jezdit na sever, mám pocit, že ho vymyslel spíš nějaký Nor. Dobře si pamatuji svou první cestu na Smølu. Koncem dubna u nás teplota šplhala nad 25 °C a všude kvetly stromy. V norských horách ještě ležel sníh a ne málo, řeka Glomma byla ucpaná ledovými krami a když jsem po příjezdu na ostrov otevřel dveře auta, udeřil mě do tváře poryv ledového větru a hrst studených kapek mě zasáhla jak výstřel z brokovnice. K tomu mi bylo řečeno, že kvůli počasí nepůjde dnes ani zítra vyjet na moře a to byla ještě ledovější sprcha.

Počítal jsem s tím, že tohle můžu zažít. Byl jsem na to připravován a snad i připraven. Ale stejně to byl šok. Zvlášť když jsem v galerii na webu viděl, že předchozí turnus měl celkem pohodové počasí. Z fotek se culili rybáři bez čepic a  někteří si i odložili bundy. Já samozřejmě musel mít ten pech a vyžrat si takovou slotu. Nu což, stalo se a nezbylo mi než se učit mít rád Norsko při lovu z pobřežních skal ve vichřici a dešti.

Tohle je věc, se kterou musí počítat každý. Duben je ve středním Norsku příliš blízko zimě na to, aby garantoval příjemné počasí. Můžete zažít krásný teplý týden s relativně snesitelným větrem a s fantastickými úlovky. Ale spoléhat se na to nedá. Spíš počítejte s proměnlivým počasím, kterému se i u nás říká „aprílové“. Jeho součástí budou dešťové a sněhové přeháňky, výkyvy teplot a samozřejmě i větrné dny.

Z pohledu rybařiny je ale duben oproti předchozím měsícům úplně jiná liga. Raketově roste délka dne, otepluje se voda v moři a ryby jsou v pohybu. Kolem pobřeží se potulují hejna sleďů a v patách za nimi táhnou velké tresky. Rozjíždí se kolotoč výtěru jednotlivých druhů. Tresky tmavé už jsou s plněním svých rodičovských povinností na volné vodě nad hloubkami prakticky hotovy a začínají se objevovat kolem podmořských hor lemujících otevřené moře. Tresky obecné a mníci se ve středním Norsku v dubnu obvykle třou, ale protože je tento proces roztažený na období několika týdnů, stále se najde dostatek jedinců ochotných zabrat na rybářovu nástrahu. Kolem skalnatých ostrůvků a nad chaluhovými poli přibývá polaků a do mělčích vod vyrážejí z hloubek i ďasové, vlkouši a halibuti.

Celé tohle dění nemá žádný pevný řád ani jednotný průběh. Je tu tolik proměnných, že snažit se něco přesně předvídat nemá smysl. Věci se prostě dějí a každý den nebo nedej bože týden je znát. Lavina změn se šíří z otevřeného moře směrem do nitra fjordů, takže zatímco na některých lokalitách už se chytá jako o život, jinde na vytoužená hejna ryb zatím marně čekají.

Pro rybáře je duben určitým svátkem. Je to měsíc, kdy značná část rybářských kempů ve středním Norsku zahajuje sezónní provoz a nabízí v plném rozsahu své služby. Podmínky i zarybnění už jsou na většině lokalit takové, že stojí za to sem vyrazit. Zejména druhá polovina měsíce dává naději na solidní rybářský zážitek a pokud by mi někdo nabídl zájezd do mého oblíbeného Veiholmenu v tomto termínu, rozhodně bych se nezdráhal. Nejvíc by mě lákal lov tresek obecných v chaluhových mělčinách a průlivech mezi ostrůvky. V tuhle dobu se sem vydávají i velké ryby kolem metru a to už je pro vláčkaře pěkná motivace. Ještě větší jistota úlovku velké obecňačky přichází v okamžiku, kdy se nad pomořskými kopci a plotnami objeví hejna malých tresek tmavých. Ty s sebou přitáhnou i své obludné „strážce“ - mohutné hnědavé tresky z volného moře. Loni jsem si jejich lov trochu osahal, letos se těším, že na své zážitky navážu a rozvedu je do epické šíře.

Tím jsme se dostali zpátky k treskám. Vzhledem k tomu, že seriál je určen začátečníkům, předvedu na příkladu jejich lovu některé aspekty norské rybařiny. Ono nejde jen o to nějak chytat a něco nachytat. To nakonec zvládne skoro každý. Spíš bych chtěl ukázat, jak široké možnosti se nabízejí, jak řešit výběr náčiní a na co si dát pozor.

Obecně rozšířená je představa, že tresky se loví z lodě na pilker doplněný několika menšími nástrahami na přívěsech. Ano, skutečně je to běžná a mezi rybáři oblíbená metoda. Není ale jediná a dokonce si ani nemyslím, že by byla nejúspěšnější. Nicméně výsledky určitě přináší. Mimo jiné i obchodníkům, kteří vám s radostí prodají všechen ten cajk, který využijete právě jen v Norsku zhruba týden v roce.

V titulku článku slibuji, že popíšu tisíc a jeden způsob, jak dostat tresku z vody. Střízlivě uvažující čtenář jistě chápe, že je to nadsázka. Treska obecná se ale opravdu dá lovit širokou škálou technik, nejrůznějším náčiním a samotný lov můžete pojmout mnoha způsoby. Některé slouží k „těžbě“ ryb, jiné jsou pro hračičky a „sportovce“, další  představují trošku z nouze ctnost a některé třeba i extravagantní úlet. Ale možností je opravdu mrak.

Tresku lze lovit z lodě i ze břehu, na umělé i přírodní nástrahy, na plavanou, na položenou včetně lovu feederovým prutem, již zmíněným pilkrováním a samozřejmě i klasickou přívlačí od relativně lehké až po nasazení nástrah vážících kolem půl kila. V extrému můžete vyzkoušet třeba i lov s muškařskou výbavou, i když tady bych dal přednost spíš jiným rybám.

Co z toho bude úspěšné, to závisí na podmínkách, rybářových preferencích a schopnostech a na jeho souznění s mořem. Ostatně je otázka, co je to úspěch. Někdo potřebuje vanu plnou ryb, jinému stačí zážitky nebo pohodový den strávený na moři s kamarády a množství úlovků neřeší.

Mě občas stačí lovit jenom očima. Například rád pozoruji tresky proplouvající podél paty sypaných hrází, po kterých vedou cesty mezi ostrovy. Taková ryba elegantně klouže vodou, proplétá se mezi stvoly chaluh jako duch, mizí ve stínech skvěle kamuflována svým ochranným zbarvením a zase se z ničeho nic objevuje. Nahlédne do každé štěrbiny, vysmejčí kdejaký kout a věnuje aspoň letmý pohled všemu, co se mihne kolem. Občasné blesknutí světlého vnitřku tlamy svědčí o tom, že to nedělá z čisté kratochvíle, ale je na lovu. Paradoxní přitom je, že vůbec nemusí být snadné takovou rybu chytit. Z těch několika, které jsem potkal, se mi nepovedlo ulovit žádnou. Jenže já se v dané chvíli ani moc chytat nesnažil, daleko víc mě bavilo rybu prostě jenom sledovat.

Velice dobře znám obecňačky i z obrazovky echolotu. Nejčastěji jako tlustá vlnící se echa postávající ve skupinkách nad chaluhami nebo hranami podvodních nerovností. Překvapilo mě, jak těžké je někdy dostat záběr, přestože ryb vám na monitoru defilují desítky. Zejména ryzí chaluhačky dovedou v určitých momentech nástrahy zatvrzele ignorovat. Pak přestávají platit všechny ty fráze o tom, že „v Norsku nachytá každý“. Musíte najednou stejně jako u nás prohrabovat obsah krabiček a zkoušet různá šidítka i způsoby jejich prezentace. Druhá možnost je počkat, až se působením přílivu dá voda do pohybu, případně až slunce na obloze klesne k obzoru. To dost pomáhá. Přinejmenším někdy.

Pro zajímavost zkusím předvést jednu ze situací, kdy bylo třeba hodně se snažit, aby se vůbec něco chytilo. Tenkrát jsme přijeli na Smølu v okamžiku, kdy se prudce změnilo počasí, pochopitelně k horšímu. Ochladilo se, pobřežní hory zapadaly sněhem a foukal ostrý protivný vítr. Naštěstí ne takový, aby se nedalo vyjet na moře. Měl jsem na lodi dva kamarády, kteří právě podstupovali svůj norský křest. Zkušenosti s mořem nula nula nic, ale naštěstí byli oba excelentní vláčkaři.

Zajeli jsme na notoricky známé místo, kde pravidelně chytají snad všichni nováčkové v kempu. Není to daleko, dá se tu ukrýt před větrem a nějaké ryby tu většinou jsou. Soudě podle echa, byly tu i teď. A kromě nich také tři lodě našich kolegů. Když jsme dorazili, jedna právě odjížděla. Prý to tu nejde a tak se jedou mrknout někam jinam.

Já se rozhodl zůstat. Foukalo a tenhle kout byla krásná zašívárna, kde s lodí necloumaly vlny a dalo se tu rozumně vláčet. Ryb tu také nebylo málo, tak proč jezdit jinam.

Nahodili jsme a brzy bylo vidět, že to fakt žádná sranda nebude. Ale času bylo dost a ve třech lidech jsme postupně mozaiku detailů potřebných k úspěchu poskládali. Problém byl v tom, že ryby vyžadovaly menší nástrahy vedené velmi pomalu u dna a přitom drift byl poměrně rychlý. Zkoušeli jsem různé fígle, jak to udělat, abychom udrželi malé nástrahy ve dvaceti metrech a  vodili je co nejpomaleji. Každý dělal, co jen uměl a nakonec se záběry dostavily. Tu a tam, občas dost nečekaně, ale hlavně že nějaké byly.

U hladiny se v pravidelných intervalech objevovaly tresky, z nichž některé měly i přes 70 cm, což bylo na aktuálně panující podmínky slušné. Hodně malých jsme pustili a každý si nakonec nechal pár ryb, za které se nemusel stydět. Večer jsme pak zjistili, že jsme byli jedni z mála, kdo ten den dokázali něco podstatnějšího ulovit.

Počasí je prevít a může být ještě horší než v onen právě vzpomínaný den. Na moře pak nejde vyplout a jediný způsob, jak si sáhnout na šupinu, je lov ze břehu. Toužíte-li vysloveně po úlovku obecňačky, pak jsou ideální dobou právě jarní měsíce. Asi nejefektivnější způsob lovu je přívlač s gumami. Kromě vláčení můžete vyzkoušet i klasickou položenou, feeder nebo plavanou s klouzavým splávkem, který vám umožní dostat nástrahu do potřebné hloubky. Všem těmto technikám věnuji patřičný prostor v následujících dílech seriálu. Teď jenom zdůrazním, že nejde o nějaký druhořadý lov nebo nahánění rybích miniatur. Je to krásné chytání a zdolat ze břehu tresky kolem 70 – 90 cm není na řadě míst nic neobvyklého. Jistě, musíte ta místa najít a být na nich ve správnou dobu. Ale to je na rybách základ úspěchu, ať stojíte na skále v Norsku anebo sedíte u rybníka v Dolní Lhotě.

A teď honem, šup zpátky do lodě a upalujem na moře.

Když strávíte nějaký čas nad mapami mořského dna, zjistíte, jak rozdílné podmínky panují na jednotlivých lokalitách. Okolí Smøly zahrnuje spoustu členitých mělčin, ale dál dno poměrně jednotvárně padá do hloubek přes 200 m. Podmořské vrcholky trčící z těchto hlubin do nějakých 50 - 100 m jsou tu relativně vzácné. Sousední Hitra nabízí takovýchto míst mnohem víc. Některé další vyhlášené rybářské kempy sousedící s otevřeným mořem zase mají na dosah zajímavé zlomy, kde dno stoupá z několika stovek do několika desítek metrů hloubky.

Jiné je to ve fjordech. Ty treskám nabízejí hlavně své pobřežní svahy a klasických podvodních kopců tu bývá málo. Spíš tu budete hledat různé lavice, zlomy a hrany. Zajímavá jsou i místa s výrazným prouděním během přílivu a odlivu.

Proč to tady tak rozebírám? Každá z těchto lokalit bude z pohledu treskobijce jiná. Od toho, kde jste nuceni lovit, se následně odvíjí výběr náčiní, nástrah a rybolovných technik. Nakonec zjistíte, že jsou místa jako stvořená pro váš styl lovu a jiná, která vám tolik nesednou. Těch prvních se držte.

Rybář by neměl zapomínat, že jsou to ryby, kdo určuje pravidla hry. Kdo je chce chytat, musí za nimi tam, kde se zdržují a použít takové způsoby lovu, aby je vůbec mohl ulovit. Rozhodující je zejména hloubka, intenzita proudění pod  hladinou a rychlost driftu. Nikdy neřešte, jak vypadá náčiní na tresky jako takové. Může vypadat všelijak. Ale náčiní na tresky do určitých podmínek, to už je něco jiného. Ony ty podmínky ovlivní jeho výběr daleko víc než sám fakt, že byste rádi chytili pár flekatých ryb s jedním vousem na bradě.

Sám o sobě by výběr cajku vůbec nebyl složitý. Za bezvětří a na klidné mělké vodě dokážete s kvalitním prutem do 60 g lovit a zdolávat i tresky daleko přes metr. Jenže nehybné moře nemusíte zažít za celý zájezd a navíc ryby se v takových chvílích do braní moc nehrnou. Nejlepší kousky pak zpravidla zapřáhnete v podmínkách, které mají do plážové idylky hodně daleko. Proto se na ten lov a zdolávání podívame trochu detailněji...

Z našich ryb mi treska obecná nejvíc připomíná sumce. Jak svou hlavatostí a přímočarým přístupem k výběru potravy, tak i chováním během zdolávání. Pravda, postrádá sumčí vytrvalost, takže souboje nebývají příliš dlouhé, ale jinak je to podobné. Nemusíte se obávat nějakých dlouhých úniků, spíš se připravte na razantní výpady ke dnu, škubání hlavou a opakovanou rotaci těla kolem osy. To ale netrvá dlouho a protože obecňačky nemají výraznou tendenci zajíždět do vázek, můžete zdolat i s lehkým náčiním naprostou většinu ryb.

Nejlehčí použité vláčecí pruty můžou mít odhozovou zátěž už kolem 30 g – tedy tolik, kolik je nezbytně nutné, abyste obsloužili nástrahy na jigových hlavách vážících 10 – 20 g. Dobře se s nimi ale loví jen v mělčích místech a za klidného počasí. Proto raději používám univerzálnější prut s parametry 270 cm / 60 g. Dokud nemusím, nedám ho z ruky. V řadě situací opravdu nic silnějšího nepotřebujete a když je budete cíleně vyhledávat, odchytáte velkou část pobytu s tímto jedním prutem.

Proč pak ale tolik lidí tahá do Norska těžké pruty osazené multiplikátory se stovkami metrů pletenky a vlasce, které by mohly sloužit jako struna do sekačky? Inu, to máte tak. V první řadě tu působí mediální masáž ze strany lovců, kteří se věnují lovu velkých ryb z hloubek. Tam je takové náčiní nutností. Málokde se ale dočtete, že to jde i jinak a proto také vznikl tento seriál.

Jsou tu ale i objektivní důvody. Prvním je jednoznačně pohyb lodi během lovu – drift. Pokud se loď posunuje příliš rychle anebo voda pod vámi silně proudí, budete mít problém dostat nástrahy do patřičné hloubky. Začnete tedy přidávat na hmotnosti a najednou zjistíte, že potřebujete něco, co váží 200, 300 anebo i 500 g. Jakmile na tuhle hru přistoupíte, budete muset patřičně dimenzovat své náčiní.

Můžete se podobným situacím vyhnout a záměrně si vybírat mělčí místa zvládnutelná s lehkým nádobíčkem. Někdy na tom vyděláte, jindy vás to může citelně omezovat, taková už je rybařina. Počítejte ale s tím, že nastanou chvíle, kdy tresky v mělčinách prostě nebudou. Koncem léta to není nic zvláštního. Pak buď vyrazíte s těžším cajkem někam na hloubku anebo se začnete zajímat o jiné druhy ryb.

Drift komplikuje i samotné zdolávání. Většina obecňaček bojuje téměř na fleku, zuřivě se převaluje a během občasných výpadů ke dnu by si vzala jen pár metrů šňůry. Opravdu velký kus prchající do hloubky možná pár desítek metrů. Jenže pokud je loď v pohybu a ryba svou pozici ustojí, budete se od ní za monotónního jekotu brzdy postupně vzdalovat. S jemným náčiním ji prostě neurvete z místa, nezvednete do sloupce a nepovlečete k lodi, což byste s bytelnější sestavou zvládli. Místo toho se vám bude návin v navijáku rychle tenčit. Můžete pak jen doufat, že kolegové stihnou vytáhnout svoje nástrahy z vody a dojedou s lodí zpátky nad rybu. Pro jednou to obvykle není problém, ale když se to bude opakovat, všichni brzy přijdete na to, že jemnost má své meze. Proto tam, kde se běžně loví ve vlnách a při rychlejším driftu, na treskovou přívlač určitě užijete druhý prut s odhozovou hmotností někde mezi 100 – 200 g s kvalitním navijákem a pletenkou kolem 15 kg. Na pilkrování anebo lov na opravdu velké gumy se vám bude hodit ještě třetí prut s výrazně vyšší gramáží. A přitom budete lovit pořád ty samé tresky.

Způsob boje tresky má dopad i na další části použitého náčiní. To, jak se zarputile kroutí, silně namáhá konec sestavy. Paradoxně je namáhání největší, když rvete zmítající se rybu ode dna na těžkém cajku - zejména pokud má v tlamě nástrahu schopnou fungovat jako páka. Pak může dojít k narovnání háčků anebo otevření karabinek či pérových kroužků. Tyhle detaily nepodceňujte. Možná neztratíte moc ryb, ale s železnou pravidelností budete přicházet o ty největší.

Asi bych měl připomenout i skutečnost, že treska má zuby a ne malé. Kontakt s nimi nemusí tenké pletené šňůry ve zdraví přečkat. Metr silného vlasce na konci sestavy tenhle problém řeší. Používám ten nejsilnější, který ještě přetrhnu s použitou pletenkou. Moje nejoblíbenější kombinace je  pletenka na 13 kg s návazcem o průměru 0,50 mm.

Posledním problémem, který omezuje použití jemného náčiní, je použití nástrah na přívěsu. Pokud máte na háčcích dvě nebo víc ryb, které se mohou do sestavy opřít proti sobě, bude její namáhání extrémní. Návazcový materiál 0,50 mm v té chvíli neřeší vůbec nic. Viděl jsem na vlastní oči, jak ryby naprosto tuctové velikosti rozcupovaly takovou sestavu už během klesání ke dnu. Naviják byl odklopený a pilker s jednou „paprikou“ na přívěsu padal dolů. Prut se za celou dobu ani nehnul, jen odvíjení se najednou zastavilo uprostřed sloupce a to bylo všechno. Na prutu zůstala jen holá pletenka. Pravděpodobnými viníky byly dvě tresky tmavé z hejna, kde jen málokterá ryba měla přes půl metru.

Pokud už používáte při cíleném lovu tresek obecných přívěsy, pak ideální je mít jen jeden, maximálně dva. Návazce s pěti peříčky, paprikami, chobotničkami či jinými přívěsky bych si schoval pro lov makrel nebo menších tresek tmavých. V případě tresky obecné opravdu platí, že méně je někdy více. Sestava by měla být přinejmenším z vlasce 0,80 mm nebo raději ještě silnějšího a na prut do 60 g radši zapomeňte.

Osobně zastávám názor, že pokud chci pořádnou rybu a k tomu na lehký cajk, pak by nástraha měla být jen jedna.

Tady jsme narazili na jedno ze zásadních dilemat norského chytání. Někoho fascinuje, když může na silném prutu vytáhnout několik ryb naráz, jiný je spokojený, když je zdolává pěkně po jedné a s každou svede regulérní souboj za pomoci přiměřeného náčiní. Nemá smysl polemizovat o tom, co je dobře a co špatně. Je to volba každého jednotlivce a přestože sám za sebe mám ve věci jasno, nehodlám druhým mluvit do života. Rybařina je krásná mimo jiné i značnou mírou svobody, která náš koníček provází a v Norsku to platí dvojnásob.

S myšlenkou na tu svobodu a nekonečné modravé pláně lemované zasněženými horami se dnes rozloučíme. Přeju všem krásné jaro, ať už ho budete trávit kdekoli.