Díl devátý: Makrely – pruhovaná krása

Měsíc s měsícem se sešel a seriál zasvěcený střednímu Norsku pokračuje už devátým dílem. Teoreticky bych mohl začít v poněkud radostnějším duchu. Ve druhé polovině července umožnila norská vláda opět přístup turistů do země. Kdo mohl, ten vyrazil a nejspíš nelitoval. Zprávy z Veiholmenu i z dalších kempů hovoří o tom, že rybám několikaměsíční výpadek rybářského tlaku vysloveně prospěl. Lovilo se jich dost a často i pěkné kusy. Smutné je, že tenhle stav nevydržel dlouho. Norové seznam zemí, jejichž občané mají povolen bezproblémový vstup, průběžně upravují podle počtu aktuálně nakažených a už ho stačili upravit způsobem, který našincům mnoho radosti neudělá. Každopádně tempo změn je teď rychlé a nedokážu říct, co bude za týden, natož v září, kdy si budete moci tyto řádky přečíst. Myslím si proto, že je čas coronavirové zpravodajství v rámci seriálu ukončit a nechat věcem volný průběh.

Přejděme raději k něčemu veselejšímu. Podívejme se, jak vypadá září ve středním Norsku. Strávil jsem v těchto končinách už tři zářiové týdny. Kromě rybaření jsem pár dní putoval po místních horách a tak vím, jak dokáže být konec léta v Norsku nádherný. Kdo nepočítá každou minutu ve snaze už už sedět v lodi a honem nahodit, může zastavit a strávit v onom podivuhodném světě alespoň pár chvil. Anebo dní. Je jedno, jak  je využije. Někoho zlákají lesy plné hub, borůvek a brusinek. Další vyrazí do hor, které jsou v tuto dobu ideálně přístupné. Příroda se pokrývá paletou barev, ze kterých bude fotograf u vytržení. Nadšený řidič si zase může protáhnout cestu a prohnat svůj vůz po serpentinách kolem Ardalu, Geirangeru nebo na Cestě trollů. Možností je spousta.

Tahle idylka ale nebude trvat dlouho. Podzim v Norsku přichází daleko rychleji než u nás. Na první žloutnoucí břízy narazíte začátkem září vysoko v horách, ale prakticky s každým dnem můžete spatřit známky končícího léta o kus níž. Rozdíl mezi začátkem a koncem měsíce je propastný. I doba slunečního svitu se rychle krátí – každý den o několik minut.

Když jsem se ptal, jaké je září po rybářské stránce, odpověděl mi David čtyřmi slovy: „Je to nejuniverzálnější měsíc.“

Měl pravdu. Lovit se dají prakticky všechny druhy ryb, co jich v Norsku je. Tresky obecné bude třeba hledat poněkud hlouběji než po jaru a hejna tmavek si pravděpodobně budou vandrovat podle aktuálních teplot a pohybu vody, takže zejména ty větší nemusíte potkat každý den. Polaci jsou zatím pořád ještě v mělčinách a jak ubývá světla, musejí se už trochu ohánět, aby se stihli před příchodem zimy vykrmit. Na jejich braní je to znát. Letní druhy jako makrely a štikozubci stále ještě brousí v hojném počtu kolem pobřeží.

Září přináší i různá překvapení. Na lokalitách blízkých otevřenému moři se mohou objevit početná hejna ostrounů, jindy rybářům útočí na zdolávané ryby žraloci sleďoví a tu a tam se vrátí z moře loď, jejíž posádka s očima na vrch hlavy vypráví o setkání s lovícími tuňáky.

S blížícím se podzimem narůstá apetit i hlubinným druhům. Zejména mníci se velmi aktivně krmí a podobně jako mnohé další druhy severských ryb ukládají přebytky energie do jater. Játra mníka nebo i tresky obecné jsou v tuto dobu obrovská a vůbec se nedají srovnat s tím scvrklým kouskem tkáně, který nacházíte při zpracování ryb v časném jaru.

Jak už bylo výše řečeno, v září se kolem břehů středního Norska stále ještě vyskytují v hojném počtu makrely. Zkusme jim věnovat kousek pozornosti dřív, než se s příchodem zimy ztratí v obrovských prostorách severního Atlantiku.

To nejdůležitější, co by měl rybář o makrelách vědět, je to, že se jedná o nesmírně pohyblivé a žravé pelagické dravce, kteří tvoří početná hejna. Ta se mohou v členitém prostoru s chudou potravní nabídkou rozpadnout na drobné skupiny třeba jen po pár desítkách kusech, ale na volném moři lze potkat i seskupení dlouhá víc než kilometr a zahrnující milióny ryb. Pohyb takových hejn závisí na mnoha faktorech jako je teplota a proudění vody, aktuální počasí nebo množství potravy. Řadový rybářský turista nikdy nebude mít takový nadhled, aby mohl říct, proč je někde makrel v jedné chvíli mraky a jindy skoro žádné, proč jednou dorazí už v půlce června a jindy je třeba počkat až do července. Ještě těžší je vysvětlit, proč se občas setkáme s hejny makrel v norských fjordech i během zimy. Jisté je ale to, že makrely velice citlivě zareagovaly na klimatické změny způsobující oteplování moří. Pronikají v létě stále více na sever a začínají být běžné i v místech, kde se před dvaceti třiceti lety vůbec nevyskytovaly. Naopak jich výrazně ubylo v tradičních oblastech výskytu jako je například severní pobřeží Velké Británie. Pokud s lovem tohoto druhu ve svých plánech počítáte, musíte pamatovat na to, ža ačkoli jsou makrely ve středním Norsku stále pravidelnými letními hosty, jejich početnost silně kolísá, v posledních letech možná víc než kdy předtím.

Já na nějaký masový výskyt nikdy štěstí neměl a obvykle mi nezbylo než tyhle tygrované krásky snaživě hledat. Zjistil jsem, že se makrely v mnohém podobají menším treskám tmavým. Jenom jsou ještě rychlejší a agresivnější, mnohem aktivněji se přemisťují a ochotněji najíždějí k hladině nebo do těsné blízkosti břehů. Protože mají redukovaný plynový měchýř, musejí prakticky nepřetržitě plavat a jediné, co je udrží na jednom místě, je potrava. Pokud moře do nějaké oblasti navalí masy potěru, krillu nebo jiných organismů, nebude třeba po makrelách pátrat. Budete na ně narážet co chvíli. Když je potravy málo, potkáte je jen tu a tam.

Jak jít takovému setkání naproti? Po pravdě, nejsnadnější cesta je zeptat se ve filetárně, u vedení kempu anebo místních. Jenže já rád dělám věci složitě a proto se ptám, až když je opravdu nejhůř.

V hubenějších časech začínám hledat makrely všude, kde jsem zvyklý vídat početná hejna menších tmavek. Ty zpravidla postávají tam, kde se koncetruje  potrava unášená proudy – u podvodních kopců, v úžinách, na zlomech apod. Dost často se někde poblíž pohybují i makrely. Stává se, že se hejna obou druhů prolínají, ale většinou jsem nacházel makrely na okraji hejna tmavek anebo nad ním. Někdy se dají oba druhy rozlišit i na echu. Zatímco tresky tmavé tvoří kompaktní uspořádanou masu, formace makrel je mnohem víc rozvolněná a chaotická. Spoléhat se na to ale nedá.

Pokud místu věříte, je třeba ho důkladně prochytat. Posádka si přitom může rozdělit úkoly. Zatímco jeden z členů prohledá pomocí systémku s peříčky hlubší oblasti, další se může zaměřit na vrstvy uprostřed vodního sloupce a třetí prohází vláčecím pilkříkem široké okolí lodi pár metrů pod hladinou. Dál se ukáže. Každopádně je třeba rychle napodobit toho, kdo je právě „v rybách“. Nevyplácí se otálet, kontakt s hejnem nebude trvat věčně.

Běžné je, že hejno po zdolání několika ryb rychle zmizí a je třeba se rozhodnout, zda prohledávat širší okolí anebo se držet úspěšného fleku a čekat na další vlnu záběrů. Zažil jsem i chvíle, kdy záběry přicházely na malém prostoru a bylo třeba dělat v rychlém sledu krátké drifty přesně nad tímto místem.

Samotný lov makrel není složitý. V početném hejnu složeném z rychlých agresivních dravců panuje obrovská konkurence. Víc než kde jinde tu platí známé české rčení „kdo zaváhá, nežere“. Proto makrely, pokud jsou právě ve stavu potravní aktivity, útočí na jakékoli přiměřené sousto bez váhání. U objektů vzbuzujících nedůvěru přichází spousta planých útoků a „ochutnávek“, u věrohodnějších soust zaznamená rybář jen ostrý drbanec a ryba visí. A přesně v této chvíli se ukáže největší výhoda sytémků s větším počtem návazců.

Zkusme si představit okamžik, kdy do hejna dopravíte sestavu složenou ze zátěže a několika nástrah na přívěsech. V ten moment se potká spousta hladových tlam se spoustou nástrah. Pro úspěch lovu je důležité, aby alespoň jedna tlama nakonec sklapla a její majitelka skončila na háčku. Tím přichází klíčový okamžik celého lovu. Jak vyhodnotí „dav“ chování postižené ryby? Pokud by se zdálo, že zaseknutá nešťastnice je napadena nebo ohrožena, hejno bude prchat. Divoké pohyby zdolávané ryby ale její okolí většinou vnímá jako fakt, že jejich soukmenovec něco ulovil a skupina nástrah poskakujících kolem tento dojem ještě umocňuje. Vzápětí proto další členové hejna atakují prozatím volná sousta a končí na háčcích. Tenhle princip funguje stejně dobře, ať máte jedinou nástrahu na přívěsu nad nástrahou hlavní, systémek s pěti šesti peříčky anebo průmyslovou šňůru s desítkami nástrah. Důležité je zaseknout první rybu a rozpoutat celý ten následný blázinec, který končí tím, že ani jeden háček nezůstane volný.

Jak to celé provést? Pokud se vám podařilo lokalizovat hejno ryb, které se tváří jako vhodné potenciální oběti, spustíte systémek mezi ně. Ideální je, když se bude pohybovat ve spodní části hejna, protože až ho budete zvedat, povlečete ho hejnem nahoru. Následuje fáze, během níž musíte přemluvit k záběru prvního odvážlivce. Během ní prostě oživujete nástrahy kratšími pohyby a dříve či později přijde první úder do nástrahy. Zaseknete a teď přijde to nejdůležitější. Se zaseknutou rybou vůbec nebudete pospíchat nahoru. Necháte ji řádit a budete jen zvolna dovíjet vlasec tak, aby váš první úlovek pomalu stoupal hejnem vzhůru. Nemělo by to trvat dlouho a přijde sprška dalších úderů. Některé ryby vám možná spadnou, ale na jejich místa vzápětí nastoupí nové. Teprve teď je čas vyheverovat zmítající se klubko ryb nahoru k lodi. Je to docela boj, odpor je poměrně značný a nevypočitatelně se mění podle toho, zda zdolávaná skupinka zrovna táhne za jeden provaz anebo se přetahuje navzájem. Zatížení systémku bývá v některých okamžicích enormní a proto by měl být uvázán z dostatečně silného vlasce. I pro tak malé ryby, jako je makrela, je vlasec 0,40 mm naprosté minimum. Průmyslově vyráběné systémky vhodné pro makrely a malé kelery jsou obvykle vázané ze „šedesátky“ a ničemu to nevadí. Naopak, robustnost systémku oceníte v následující fázi – při vylovení ryb.

Makrela má tvrdé, hladké a nesmírně svalnaté tělo. Velice špatně se drží a tak nejjistějším způsobem, jak si poradit s hroznem ryb na systémku, je uchopit návazec do ruky, zvednout ryby do výše a jediným plynulým pohybem je přehoupnout přes bort lodi, ideálně přimo nad nádobu, do které odkládáte úlovky. Následně je třeba sklidit úrodu - prostě makrely ze systémku očesat. Položit během této operace systémek s rybami do vany na úlovky je zásadní chyba. Makrely se zuřivě mrskají a během dvou tří vteřin bude váš lovicí prostředek v takovém stavu, že ho rozmotáte už jedině nožem. Zdárné zvládnutí odháčkovávací procedury výrazně zefektivňuje celý lov a opravdového profíka poznáte podle toho, s jakou bravurou tento úkon zvládá.

S peříčkovým sytémkem nemusíte chytat jen pod lodí. S vhodnou zátěží (ideální je vláčecí pilkřík kolem 40 – 60 g) můžete sestavu odhazovat do dáli a pohybovat s ní v horizontální rovině. Takhle se dá lovit hlavně ve chvílích, kdy se makrely pohybují blízko hladiny anebo když jste nuceni rybařit ze břehu.

Pokud narazíte na skutečně velké hejno makrel a dokážete s ním udržet kontakt, můžete nalovit obrovské množství těchto pruhovaných dravčíků. Už předem si ale ujasněte, co s nimi hodláte dělat. V první řadě myslete na to, že mimořádně tučné maso makrely se velice rychle kazí. To nejlepší, co můžete udělat s plnou vanou makrel na palubě, je proto okamžitě zamířit do filetárny.

Dál si musíte uvědomit, že početný úlovek makrel významně ukousne z prostoru vymezeného pro úlovek, který si povezete z Norska domů. Pokud poctivě dodržujete předepsaný limit, může výsledek strhujícího hodinového lovu zcela vyplnit vaše přepravní kapacity. A musím říct, že ačkoli mám makrely rád, daleko raději přivezu rodině filety z treskovitých ryb. Proto se snažím, aby množství makrel, které vezu domů, nepřekročilo čtvrtinu objemu přepravní bedny. Obvykle vozím čtyři balíčky po třech až čtyřech velkých makrelách. To není nijak moc a i když si ryby vybírám z většího počtu, necítím potřebu pochytat jich kdoví kolik. Souboje s běsnící skupinou ryb a obírání obsazeného sytémku mě také nijak neuchvacují a proto daleko raději lovím makrely na lehké náčiní po jedné. Tím lov dostává zcela jinou dimenzi. Teprve když může makrela bojovat jen s vámi a ne s partou rozhádaných kamarádek svázaných dohromady, se ukáže, kolik síly a dynamiky je ukryto v jejím štíhlém těle.

I s prutem, který u nás používáte na štiky, budete muset větší makrelu regulérně zdolávat. S náčiním na okouny to pak  bude opravdový souboj. Nutno dodat, že makrela neskáče ani nedělá žádné jiné vylomeniny. Prostě jen zuřivě jezdí sem a tam a dokáže při tom vyvinout překvapivě silný tah i rychlost. I ryba, kterou už máte pod nohami, pořád vytrvale jezdí v kruzích a voda se za jejím kmitajícím ocasem vaří jako za lodním šroubem. Pokud ji budete chtít vylovit rukou, může tahle fáze souboje trvat ještě překvapivě dlouho. Proto se přimlouvám za jedno řešení – zakončete návin kusem silnějšího vlasce, na kterém makrelu bezpečně zvednete z vody a zhoupnete ji do lodě nebo nad břeh.

Na souboje s makrelami nepotřebujete žádný UL proutek s jednocifernou gramáží. Pruty s odhozovou zátěží kolem 15 - 20 g budou pořád ještě dost vytíženy na to, abyste si vzájemné měření sil užili. Zároveň ale zdoláte rybu dostatečně rychle na to, abyste z hejna proplouvajícího kolem ještě stihli ulovit pár dalších.

Při výběru nástrah pro lov makrel zažívám určité dilema. Je dobré, když nástraha daleko létá a rychle se propadá ke dnu. Ideální jsou v tomto směru vláčecí pilkříky s hmotností 20 – 40 g a někdy i víc. Prochytáte s nimi obrovskou plochu anebo vysoký sloupec vody, rychle najdete ryby a dostanete záběry. Jenže těžké kovové sousto dokáže makrela z tlamy poměrně snadno vytřepat. S těžšími nástrahami můžete ztrácet překvapivě vysoké procento ryb a často jsou to zrovna jako na potvoru ty největší. Proto se vždycky snažím používat nástrahy tak lehké, jak jen to jde. Když se podaří zastihnout makrely v menší hloubce, bezvadně fungují drobnější štíhlé plandavky, realistické smáčky věrně napodobující rybku, streamery, trubičkové mušky anebo i jednotlivá peříčka z rozpadlých systémků, kterým předřadíte nějakou zátěž. Někdy stačí jen dva velké broky.

Skvělý zážitek představuje lov na muškařské náčiní - zhruba takové, jako se používá na duháky na našich stojácích. Výběr mušek není složitý. Makrely jsou vděční strávníci a za cokoli světlého lesklého s drobným barevným (ideálně červeným) doplňkem vám utrhnou ruce.

Existují období, kdy se makrely natlačí za rybkami do zátok a přístavů a po velkou část dne jsou dostupné ze břehu. Jejich aktivita pak obvykle vrcholí krátce před soumrakem. Pro milovníky lehké přívače a muškaření to jsou chvíle, kdy si užijí neskutečný lov. V některých případech je možné zdolávat rybu za rybou, dokud to člověka nepřestane bavit. O to ale nejde. Jde o to, tyhle okamžiky zažít.

Co říct na závěr... I když je pro někoho makrela jen nástražní čudla potřebná k dosažení vysněné trofeje mající podobu mnohem větší ryby, najde se hodně rybářů, kteří umí ocenit její krásu, bojovnost a razantní záběry. Schopnost makrel pohybovat se v těsné blízkosti břehů z nich pak dělá zachránce všech, kdo nemohou kvůli počasí vyplout na moře a potřebují si alespoň symbolicky „sáhnout na šupinu“. Mnohokrát jsem si říkal, jaká je škoda, že makrely nebo nějaký jejich ekvivalent nežijí i v našich vodách a je nutné jezdit za nimi takovou dálku. Ale když to nejde jinak, pojedu a rád. Ostatně na norském rybolovu mě vždycky nejvíc  přitahovalo Norsko jako takové. Moře, fantastická a strohá severská příroda, hory až do nebe, příliv a odliv, vlny vyšší než stojící člověk a spousta dalších dílků tvořících jednu neskutečnou skládačku. Rád bych se tam vracel, dokud mi to zdraví, peněženka a všechny možné epidemie dovolí. Jestli nakonec budu mít na háčku makrelu nebo halibuta, to je mi v zásadě jedno.