Je to neuvěřitelné, ale strávili jsme povídáním o rybaření ve středním Norsku už prakticky celý rok.

Byl to rok, který našemu koníčku nebyl příliš nakloněn. Mnoho z nás muselo se skřípěním zubů zůstat doma a doufat, že co se nepodařilo letos, snad vyjde příští rok.

Já se díky obětavosti veiholmenského týmu na ostrov Smøla během podzimu podíval a ačkoli náš pobyt provázela nepříjemná karanténní omezení, mohl jsem aspoň nějakou dobu sbírat další poznatky a snímky pro seriál, se kterým byste se měli na stránkách Českého rybáře setkávat ještě po celý příští rok.

Každý díl jsme až dosud začínali obecnou charakteristikou daného měsíce. Ani teď nebudu dělat výjimku, ale popis rybářských možností v prosinci dost zkrátím. Tenhle měsíc totiž rybařině v norských pobřežních vodách moc nepřeje. Největší překážkou je strašně krátký den. Slunce vychází ve středním Norsku až po desáté hodině a už před třetí odpolední mizí pod obzorem. Pro výpravy za rybami se tak nabízí jen pět až šest hodin využitelného světla a to ještě dost chabého. Počasí také není právě příjemné. Je chladno, vítr, vlny i přeháňky jsou víc než běžné a v extrémním případě zažijete noční můru všech norků – týden vodorovného deště, často navíc kořeněného sněhovými vločkami, krupkami a jinými delikatesami dle aktuální nabídky. Nepříjemná a ponurá bude i samotná cesta na sever. Z větší části pojedete zasněženou krajinou a k tomu tři čtvrtiny času potmě. Co bych povídal, vyhlídky nic moc.

S rybami by až taková potíž nebyla. Teplota moře pořád ještě neklesla natolik, aby to jejich aktivitu zásadně omezilo. Chaluhové tresky berou velmi dobře, často nebývají hluboko a místy se dají lovit i ze břehu. Také polaci mívají své dny, pokud na ně ovšem narazíte, protože velká část z nich se stáhne hlouběji a blíže k otevřenému moři. Nicméně veiholmenský správce Ota jich kdysi dokázal ještě tři dny před Štědrým dnem nachytat během vyjížďky k mělčinám na hraně otevřeného moře plnou vanu.

Tresky tmavé budou dostupné většinou jen v lokalitách sousedících s otevřeným mořem nebo v opravdu velkých fjordech. A ty větší nebudou zrovna mělko.

Ryby dna jako jsou mníci a brosmy by se také nechaly chytat, ale vyžaduje to slušné a stabilní počasí, abyste vůbec udrželi nástrahu u dna. Přitom už ze října si pamatuji chvíle, kdy se na obzoru objevil mrak, vzápětí zesílil vítr a my se přistihli, že místo pohodové mníkovačky náhle provozujeme jakousi podivnou variantu trollingu.

Kdybych se měl k prosinci ve středním Norsku vyjádřit jednou větou, vypadalo by to asi takto:

Pokud tam jedete pracovně, určitě si vezměte prut, ale pro rybářskou dovolenou se najde řada lepších měsíců - vlastně skoro všechny...

Minule jsme se věnovali mníkovi mořskému a slíbil jsem, že u této ryby ještě zůstaneme.

Když jsem se snažil najít informace o lovu mníka v literatuře i na webu, dohledal jsem něco málo o lovu trofejních jedinců a nějaké obecné pasáže, ale velice málo informací o chytání jako takovém a zejména mi chyběl ucelený pohled. Pokusím se proto tohle informační vakuum trošku vyplnit.

To hlavní, co zjistíte až u vody, je skutečnost, že velcí mníci, řekněme nad 15 kg, tvoří jen vrcholek pyramidy, jejíž hlavní část je složena z obrovské spousty mníků malé a střední velikosti. Těch si občas můžete prohlédnout ve filetárně plné stoly. Mník přes 130 cm už se naopak na břehu jen málokdy potká s kamarádem podobné velikosti a pokud se takových přece jen sejde víc, budou vám na jejich spočítání stačit prsty jedné ruky. Minule jsem v tomto ohledu nabízel přirovnání k sumci, dnes nabídnu paralelu se štikami. Kudel kolem míry plave ve vodě spousta, ale metrovka už je vzácnost a není pro každého. A jen málokterý začínající vláčkař sbírá své první zkušenosti pokusem o ulovení krokodýla s trojcifernou délkou. Na lov takovýchhle ryb už potřebuje určité penzum znalostí, trpělivost, vnitřní disciplínu a často i slušnou materiální výbavu.

S mníkem je to podobné. Téměř každý začátečník si lov tohoto druhu osahá tak, že si na chvilku „odskočí“ od lovu ryb jiných. To si tak v pauze mezi naháněním tresek vezmete těžší vláčecí prut, na trojháček pilkeru nastražíte kousek masa a spustíte ho ke dnu. Pokud máte jenom trochu cit pro výběr místa, pak pravděpodobnost relativně brzkého úspěchu je velká. Co na tom, že váš první mník bude mít nejspíš jen kolem 60 – 70 cm.

Někdo se už z tohoto bodu nikam dál neposune. Stačí mu, když si během pobytu pro zpestření zachytá tu a tam trošku jiným způsobem a rozšíří si spektrum ulovených druhů. Další rybolovci ale objeví v lovu na maso určitý potenciál a začnou o věci přemýšlet. Věnují určitý čas přípravě i loveckým pokusům, přizpůsobí náčiní a používané montáže zkusí modifikovat tak, aby byly úspěšnější. To je zhruba můj případ.

Jen část rybářů se od lovu mníčí omladiny začne rychle přesouvat k lovu co největších kusů. Od „semdesátek“  k „devadesátkám“, pak uloví své první kousky kolem metru a časem chtějí chytit ještě větší. Nakonec skončí u cíleného lovu skutečně velkých mníků, pořídí si odpovídající výbavu, nebude jim vadit složitější hledání ryb, lov na velkých hloubkách i výrazně menší počet záběrů, protože jejich cílem bude mník, se kterým si vestoje pohlédnou do očí, zatímco ocas ryby bude ležet na zemi.

My se teď pokusíme ve zkratce urazit cestu od prvních kontaktů s mníky až po cílený lov monster.

Ať už chcete lovit jakkoli velké mníky kteroukoli z technik, musíte být schopni svůj záměr zrealizovat. To zahrnuje v zásadě tři věci – máte nějaké vybavení, jste schopni v daných podmínkách lovit a dokážete ryby najít. Zmíněné otázky je třeba řešit přesně v tomto pořadí. Výbavu si povezete už z domova. To, zda se aktuálně můžete lovu mníků věnovat, posoudíte až na místě a hledat je budete přímo na vodě na základě postřehů postupně získávaných během lovu.

Začneme výbavou. Pro začátek žádné speciální vybavení nepotřebujete. Na ulovení prvního mníka vám bude stačit silný vláčecí nebo lehký pilkrovací prut opatřený adekvátním navijákem a šňůrou. Za velmi mírného driftu dostanete do hloubky kolem 100 m i pilkery o hmotnosti 120 – 200 g. Ideální jsou modely s minimální pohybovou akcí a klasikou pro tento účel bývá pilker tyčový, který padá rovnou ke dnu a cestou neprovádí žádné kejkle.

S takovouhle sestavou budete na Smøle (a jistě i jinde) relativně snadno lovit mníky od 60 do 90 cm. Občas můžete být odměněni i nějakým kouskem přes metr. Problém nastane, jakmile navštívíte oblasti se silnějším prouděním nebo do vás trošku foukne. V tu chvíli ztrácíte kontakt se dnem, nevíte, kde se pohybuje vaše nástraha a tak pouštíte z navijáku další metry šňůry. Často je to ale málo platné.

Rychle pochopíte, že buďto máte po legraci a půjdete lovit jiné ryby anebo budete muset přitvrdit.

Přitvrzení není problém pro ty, kdo s sebou vozí klasické pilkrovací pruty. Ty spolehlivě zvládnou práci se zátěží 300 – 500 g. Jejich majitelé je mají zpravidla osazené pořádným pilkerem a několika gumovými „paprikami“. Pro lov mníka řada z nich udělá opět to nejjednodušší – na všechny háčky a trojháčky napíchnou kus masa a pustí sestavu dolů. Díky váze zátěže se dostanou do větších hloubek anebo ustojí rychlejší drift než vláčkař toužící po záběru mníka. Bývají často velmi úspěšní a mimo jiné i proto, že řada ryb se nechá zlákat na drobnější kousky masa visící na nezatížených přívěsech. Uloví se tak i treskovité ryby, štikozubci nebo okouníci. Tato sestava je jakýsi širokospektrální podvodní „kombajn“, který sklízí vše, co zrovna plave kolem.

Spousta lidí by nepotřebovala nic dalšího, ale vnímavý lovec časem zjistí, že hodně ryb už kus masa pevně spojený s půlkilem kovu nedobírá a z úzkých háčků „paprik“ zase sem tam nějaká ryba spadne.

Co s tím? To, co by udělal každý feedrař nebo kaprař – upravíme montáž. Maso musí být na háčcích, které mají relativní volnost a nevisí přímo na těžkém kusu železa. Zátěž pak bude bez háčků. Nad tím není třeba plakat, má to své výhody. Hlavně tu, že sestava nebude tolik váznout a tak si troufneme lovit na členitějších místech.

Velice úspěšná montáž tohoto typu hodně připomíná starý klasický „Balaton“ na cejny. Zátěž na konci vlasce a nad ní dva krátké přívěsy. Mám ji velmi rád a pro lov menších ryb (tak do metru – v Norsku je všechno relativní) je to vskutku smrtící zbraň. Můžete s ní klidně lovit pyskouny a štítníky v hloubce kolem 15 m, tresky jednoskvrnné v 60 m nebo štikozubce a mníky na hloubce přes 100 m. Měnit se bude jen síla monofilu, hmotnost zátěže, velikost háčků a s ní pochopitelně i rozměry nastraženého sousta. Někdy si vystačíte s olůvkem kolem 40 g a kousky masa z mušlí na malých háčcích. Jindy pošlete ke dnu půl kila kovu, nad ním dva masivní háky a na každém půlku makrely.

Jako zátěž jsem si oblíbil buď tyčový pilker bez trojháčku anebo kus ocelové kulatiny seříznutý na horním konci, aby se tu dal vytvořit závěs. Důvod je jednoduchý. Taková zátěž je dlouhá a při kontaktu se dnem o něj většinou jen brnkne svým dolním koncem, na což v pohodě zareagujete. Je dost těžké s ní uváznout a to je důležité kritérium.

Na jednom z přiložených obrázků vidíte, že na návazcích před háčky jsou navlečeny světélkující hadičky. Plní hned tři funkce – snižují riziko zamotání, zvyšují odolnost návazce vůči zubům dravých ryb a co je nejdůležitější, samy o sobě lákají ryby k záběru. Nikdy jsem si nemyslel, že by tenhle drobný prvek sestavy mohl nějak významně ovlivnit počet záběrů, ale je to tak. Proč?

Ve světě hluboko pod hladinou nepanuje pustá černočerná tma. Mnoho mořských živočichů si osvojilo umění bioluminiscence a vesele světélkují. V některých místech připomíná podmořský svět úplný lunapark. Světélkuje plankton, některé drobné ryby a dokonce i řada přisedlých potvůrek. Část hlubinných organismů se díky světlu drží pohromadě v hejnech, jiné s jeho pomocí lákají partnery a další třeba potenciální kořist. Velcí dravci pohybující se v tomto světě se proto o světélkující objekty celem dost zajímají.

Boom světélkujících nástrah trvá už asi 15 let a přišli s ním němečtí rybáři, kteří jsou v mnoha ohledech průkopníky lovu v hloubkách. Mě se podařilo objevit objevené, když jsem začal lovit s pilkerem obohaceným o kousek masa. Celkem rychle jsem zjistil, že můj v té době nejdražší kousek loví mnohem víc ryb než jiné pilkery. Ale proč? Protože stál tři stovky? To asi ne... V pohybu to být nemohlo, nátěr byl standardní a jediné, co vydělovalo tuto nástrahu ze zástupu jiných, byla svítící bužírka na trojháčku. Začal jsem si proto světélkujících prvků všímat a rozhodně mohu potvrdit, že kdo je použil, měl proti ostatním víc záběrů. Často jen od menších ryb, ale měl.

A teď si představte, že jste v roli specialisty, který se chytá ulovit trofejního mníka. Třicetikilovou rybu s obrovskou tlamou a zuby jako cirkulárka. Tvora, který se ve hloubkách nad 100 m vyskytne jen výjimečně a daleko víc mu vyhovují temnota a stabilní podmínky někde ve 150 – 250 m.

Abyste mu tam dolů cokoli dopravili, budete potřebovat opravdu těžkou zátěž. Tři čtvrtě kila, kilo, někdy i víc. Budete ji nejen spouštět ke dnu, ale především vytahovat nahoru. Jenom obyčejná manipulace s touhle věcí si naprosto nekompromisně řekne o to, jaké náčiní budete potřebovat. A vy nechcete tahat nahoru jen samotné olovo, ale ideálně i vysněnou třicetikilovou rybu, která vám přinejmenším zpočátku nedá jediný metr zadarmo. Co tedy potřebujete? Prut, na kterém bude viset kilová zátěž a vy ještě budete schopni pozorovat na špičce záběry. Naviják se stovkami metrů pletenky a převody, které vyvlečou vaše kilo olova z hloubky tisíckrát po sobě a zůstanou funkční. No a nakonec někoho, kdo celou tu dobu bude točit kličkou. Dnes je fajn, že to nutně nemusíte být vy. Když se před časem objevily elektrické multiplikátory, rázem získaly obrovskou popularitu. I sami výrobci byli zájmem rybářů překvapeni. Jenže lidé se rádi vyhnou tupé monotónní dřině a tak se „elektrika“ v posledních letech stává mezi rybáři lovícími na hloubkách víceméně standardem. V určitých kruzích už dnes budete s klasickým ručně poháněným multiplikátorem vnímáni buď jako nenapravitelný staromilec anebo masochista.

Prut na velké mníky je třeba vybírat mezi modely stavěnými pro zátěž kolem 1000 g anebo využijete údaj o testovací křivce v librách a zvolíte buď 30 nebo 50 lb mořský speciál. Těžko říct, co je lepší. Pruty z kategorie do 30 lb jsou obecně o něco citlivější, snáze se s nimi zdolává a menší procento ryb se vyřízne. Padesátiliberní pruty nabízejí větší syrový výkon. V reálu bude hodně záležet na vlastnostech konkrétního výrobku a požadavcích rybáře. Nezapomeňte si hlídat délku prutu. Bohatě stačí 210 – 220 cm, protože fyzikální zákony neoblafnete. Dlouhé rameno páky je v tomto případě na straně zátěže, případně ryby a každý centimetr navíc zvyšuje námahu vaší ruky.

Pokud jde o naviják, pak i průměrný multiplikátor je pro popsanou práci lepší než jakýkoli naviják smekací. Nemusí být nutně elektrický, ale měl by být robustní a ne zbytečně těžký. Ačkoli budete většinou lovit řekněme kolem 150 - 200 m, návin 500 – 600 m šňůry je víceméně povinností. Proč? Při silnějším driftu snadno vytočíte i 300 m, abyste se dostali ke dnu. Během užívání se šňůra bude zkracovat a po pár letech může být klidně několik desítek metrů pryč. Se zbytkem ale budete pořád schopni chytat. No a konečně – není žádoucí, abyste po nahození vyprázdnili naviják téměř úplně a během samotného lovu vám z cívky zbyla tyčka obalená troškou pletenky. To by váš naviják navíjel nějakých 15 – 20 cm šňůry na otočku kličky, což by bylo nepříjemné už při navíjení zátěže zpět k lodi, natož pak během souboje s rybou.

Na šňůru jsou kladeny dva protichůdné požadavky – musí mít dostatečnou nosnost a zároveň malý průměr, aby při driftování dobře prořezávala vodu. Zkušení mníkaři, kteří hledali ideální kompromis, ho našli někde kolem hodnoty 30 kg. Není to bůhvíjak hodně, ale na zdolání ryby by to mělo stačit. Relativní tenkost použité šňůry se vyvažuje pokud možno špičkovou kvalitou. Šňůra by měla být hladká, dnes už přinejmenším osmipramenná a hustě pletená, aby co nejméně nasákala a byla odolná vůči oděru. Kvalitní výrobky renomovaných firem tyto požadavky vesměs splňují. A osobně tvrdím jedno – když se pokusíte do jisté míry ušetřit na prutu či navijáku, nikdy to nebude tak znát, jak když budete šetřit na šňůře.

Přejděme od šňůry k tomu, co na ní budete spouštět dolů. Montáže pro lov trofejních mníků vycházejí právě z těch jednoduchých řešení, které jsme si popsali dříve. Jenom plní určité požadavky navíc.

První věc – nástraha nemůže být malá. Nebudete spouštět kus masa s kilem olova do 200 m jen proto, abyste ho vzápětí namotávali zpátky s brosmičkou nebo žralůčkem kolem 30 – 40 cm. Vy chcete velikou rybu a tak 30 – 40 cm bude mít to, co poletí ke dnu jako sousto pro případného zájemce. Ideální nástrahou je celá makrela, jejíž tučné maso hlubokomořským dravcům opravdu chutná. Nastraženou rybu můžete částečně vyfiletovat – v podstatě vyříznete páteř ze zadní poloviny ryby. Nástraha pak zanechává silnější pachovou stopu a má atraktivnější pohyb. Němci pro toto nastražení zavedli pojem „lov na vlajícího sledě“. Makrela pochopitelně vlaje stejně dobře.

Na nastražení celé ryby nebude jeden háček stačit, běžně se používají dva – menší do tlamy a větší do těla. Někdo používá i tři. Aby bylo těžší rybu ze sestavy strhnout, ještě se navíc fixuje k prvnímu háčku vázacím drátem. Vše je podřízeno tomu, aby masožravá droboť neměla šanci a nástraha si počkala u dna na pořádného dravce.

Při použití velké nástrahy je zbytečné dávat druhou, ale mnohé komerčně prodávané montáže druhý návazec obsahují. Pro menší sousta bych se nebál je použít, ale jinak v tom vidím spíš snahu prodat hromadu rybářské bižuterie v jednom balení a vytáhnout z kupujícího co nejvíc peněz. Ostatně vždycky bude lepší, když si své montáže budete vyrábět sami. Na přiloženém nákresu vidíte sestavu, k níž nezávisle na sobě dospěla řada profesionálů. Zkompletujete ji jako nic.

Světélkující prvky opravdu fungují, ale není třeba to s nimi přehánět. Hlavní péči věnujte výběru kvalitních komponentů. Dobrý a dostatečně silný monofil je základ a zejména to platí o návazci (někteří němečtí specialisté používají kevlarovou šňůru, na níž se lépe vážou uzly). Použité karabinky, obratlíky a kroužky musí být předimenzované a dostatečně kvalitní, což platí obecně pro veškerý mořský rybolov.

Sestavu pouštějte dolů klidně a plynule, aby se vám cestou nezamotala. A nezapomeňte, že při záběru na celou rybu je třeba čekat déle než když lovíte s kouskem masa. Někteří lovci i odklápějí multiplikátor, pouští sestavu na dno a nechávají mníkovi nějaký čas, aby nástrahu dobral.

Máme už jasno, s čím budeme chytat a proto teď krátce rozvedu, co jsem v úvodu článku myslel výrazem „jste schopni v daných podmínkách lovit“.  V podstatě jde o to, že čím lehčí výbavu máte, tím příznivější podmínky potřebujete, abyste vůbec mohli na nějaké chytání mníků pomýšlet.

Vláčkař, který má pár dvěstěgramových pilkříků a ví, že pro úlovek mníka v dané lokalitě je třeba pokořit hloubku 100 m, si musí počkat na klidný bezvětrný den a rozhodně si pro své pokusy nevybere úžinu se silným prouděním, i kdyby tam bylo ryb jak máku. Důvod? Stačí jediný nepříznivý faktor a on svou nástrahu do potřebné hloubky nikdy nedostane.

Každý má jiné vybavení, představy i zkušenosti, lokality v rámci středního Norska se často také výrazně liší, takže víc rad vám nikdo nedá. Rozhodnout o tom, jestli tady, teď a s tím, co mám, je ta správná doba vyrazit na mníky, se musí každý sám. Už několikrát jsem se účastnil marného a nesmyslného počínání, které se bez problémů dalo odložit na zítřek a místo toho jsme si mohli báječně zachytat třeba polaky nebo tmavky. Jenže kdo chce kam...

Poslední podmínkou úspěchu je lovit tam, kde jsou ryby. V okolí každého kempu jsou místa dlouhodobě úspěšná a notoricky známá. Skvělou práci odvede i posezení nad mapou zobrazující struktury dna, zvlášť když už má člověk nějaké zkušenosti. Ale najednou je tu den D, vy se houpete na vlnách, doporučený flek nefunguje a ten krásný kopeček, co na mapě vypadal tak hezky, taky ne. Pak je každá rada drahá. Abyste měli lepší výchozí pozici, uvedu pár postřehů vlastních a nějaké další, které jsem získal duševním vytunelováním uznávaných kapacit.

1) Mníci jsou přechodně stanovištní. Ačkoli zaujímají vcelku vyhraněná místa, v určitých obdobích rádi přetahují a to hromadně. Vyprávět by o tom mohli komerční rybáři, kteří je někdy chytají do sítí ve velkém a jindy o mníka ani nezavadí.

Tohle vysvětluje skutečnost, proč někde mníci v určitou dobu stojí či leží nahusto a jinde ne. Stává se i to, že silně navštěvovaný flek postupně „zmrtví“ - ryby jsou momentálně vychytané. Ale při nějakých pomořských rošádách, kterým stále nerozumíme, se ono místo během nějaké doby opět zarybní. Takže hledat, hledat a na dobré fleky se časem vracet.

2) Ryby v moři se nekrmí pořád. Jejich apetit hodně ovlivňuje hlavně příliv a odliv. Také počasí má nezanedbatelný vliv a dokonce i v hloubkách. Každopádně, když se zatáhne po několika jasných dnech, ryby výrazně ožijí a to od hladiny až ke dnu.

3) Zkoušejte všechna rozumná místa. Ta očividná a všemi navštěvovaná mohou být pěkně probraná. Nenápadný kamenitý svah, který až dosud nikoho nezaujal, vám (zejména pokud jste začátečník) může dát vaši životní rybu.

4) Svahy podmořských kopců nebývají zarybněné rovnoměrně. Prochytávejte je z různých stran, vždycky s ohledem na aktuální drift. Uvidíte, že někde je ryb výrazně víc a nejen mníků. Mimochodem, to „někde“ se může už v příštím dni, týdnu či sezóně výrazně změnit.

5) Nevyhýbejte se ani lehce zvlněným oblastem, mírným svahům a nenápadným návrším, pokud je jejich dno tvrdé a kamenité. Nebude tu vysoká koncentrace ryb, ale tato místa nebývají prochytaná, lze tu podnikat dlouhé drifty a málo se tu vázne. To už je dost pozitiv, aby to stálo za pokus.

6) Ryby přitahují místa s prouděním. Platí to i pro mníky, takže různá hrdla a průlivy, kudy za přílivu proudí voda, mohou být velice zajímavé, i když se to při pohledu na mapu nezdá. Pokud si chcete představit přílivové proudění na mapě, tak silnější bude v průlivech vedoucích východozápadním směrem.

No a to je vše. Zbývá už jen jediné – popřát všem začínajícím i pokročilým mníkařům hodně štěstí.

Rybářské potřeby