Díl sedmý: Treska polak - seznámení

Zdravím milovníky středního Norska u sedmého pokračování exkurze do tohoto rybářsky zajímavého regionu, který je pro nás zatím stále uzavřen.  Posun může přinést už zasedání norské vlády plánované na 15. červen. Vzhledem k tomu, že rukopis článku musí být předán redakci ještě před tímto datem, nedozvíte se na tomto místě nic konkrétního. Nicméně situace se pomalu zklidňuje a přijatá ochranná opatření se týden za týdnem uvolňují. Naděje na konec léta či podzim strávený v Norsku proto stále žije. Pokud se podobně jako já upínáte k této představě, sledujte pozorně situaci a případně buďte i v kontaktu se svou oblíbenou cestovkou.

V okamžiku, kdy píšu tyto řádky, se dá do Norska dostat jen s pracovním povolením, čehož zástupci některých cestovních kanceláří využili a vypravili se na sever, aby se postarali o své nemovitosti. I kluci z Veiholmenu se po absolvování patřičného administrativního kolečka dostali na svou základnu a povinnou desetidenní karanténu strávili její údržbou. V dalších dnech s prací pokračovali a pochopitelně došlo i na ryby. Po jejich návratu jsem vyzpovídal Bernyho a z našeho rozhovoru vytrhnu dvě zajímavé, byť vzájemně nesouvisející informace.

V první řadě bylo vidět, že Norové evidentně nefadí švédskému benevolentnímu přístupu k nákaze. Ve chvíli, kdy za cenu značných ekonomických ztrát potlačili epidemii ve své zemi na téměř symbolickou úroveň, se jim moc nechce otevírat hranice se svým podstatně promořenějším sousedem. Je proto možné, že první rybáři dychtiví nahodit si v norských pobřežních vodách budou muset přicestovat přes Dánsko anebo letecky. Uvidíme.

Zkušenosti z rybářských výprav do okolí Veiholmenu potvrdily, že absence rybařících turistů a větší klid v pobřežních vodách se projevily zvýšením počtu tresek obecných v mělčinách kolem Smøly. Jednalo se sice v drtivé většině o menší kusy, ale je to pozitivní příslib do příštích sezón.

Dosti aktualit, přejděme k hlavní části obsahu. Červenec je ve středním Norsku nádherné období. Vrcholí krátké severské léto a počasí je příjemné i pro nás středoevropany. Noci mají zejména na začátku měsíce spíše symbolický průběh. Slunce se jen chvilku proběhne kousek pod obzorem a vzápětí se už drápe zpátky na oblohu. Rybařit je tím pádem možné po celých 24 hodin. Za jasných dnů může lov v nočních hodinách dávat lepší výsledky než rybaření za plného slunečního svitu a před rybáři pak vyvstává otázka, jaký zvolit denní režim.

U pobřeží už nebývá taková masa ryb jako v dubnu a květnu. Tresky obecné se stahují hlouběji a zejména to platí pro část populace s vazbami na otevřené moře. Pořád se ale nechají chytit slušné kusy, jen je třeba víc hledat. Jejich tmavé příbuzné jsou víc v pohybu, korzují nad hloubkami i podél pobřeží a někdy se zatoulají hluboko do fjordů. Každá lokalita je v tomto směru jiná a obecně platí, že hejna větších ryb je potřeba hledat. Ve Veiholmenu se právě v červenci uloví dost exemplářů s délkou přes 1 m, ale tato mělká lokalita není pro lov trofejních černých torpéd úplně ideální. V okolí se jim nabízí řada zajímavějších míst - počínaje sousední Hitrou, jejíž členité pobřeží disponuje daleko širším spektrem hloubek i oblastí s výrazným prouděním.

Milovníci lovu na hloubkách mohou stále bez potíží lovit mníky mořské i bělolemé. Zato úlovek ďasa už bude daleko vzácnější než po jaru, protože tyto ryby se stahují do hloubek, kam na ně většina rybářů nedosáhne.

Specifikem července je postupné najíždění dalších druhů ryb. Asi nejvýraznější změnou je přítomnost makrel. Pokud nedorazily už v červnu, pak v červenci se tyhle hbité tygrované krasavice objeví téměř s jistotou. Jejich početnost vykazuje značné výkyvy mezi jednotlivými lety. Makrel je někdy více, jindy méně a doba, kdy se poprvé objeví ve větším počtu, také není nijak pevně daná. Ačkoli si hodně lidí odmítá připustit, že klima se v posledních letech prudce mění, makrely tomu zjevně věří. Jejich přítomnost v tradičních lokalitách je čím dál proměnlivější a rok od roku pronikají stále více na sever.

Kromě makrel se v červenci kolem pobřeží ve větší míře objevuje další zajímavá a rybáři oblíbená ryba – štikozubec. Právě šance na úlovek tohoto atraktivního dravce dokáže řadu rybářů přimět k tomu, aby vyrazili do středního Norska ve vrcholném létě.

Za hejny makrel přitáhnou i další predátoři. Patří k nim mimo jiné různé druhy žraloků. Nejběžnější je ostroun obecný, ale potkat se nechá i podstatně větší a zajímavější žralok sleďový. Kromě nich se v posledních letech vracejí do středního Norska i tuňáci. Většinou se jedná o obrovské kusy s hmotností kolem 200 – 300 kg. Zatím je jich málo a turistům není dovoleno je lovit. Ostatně jen málokdo je k lovu takových monster vůbec vybaven. Na druhou stranu, už jen samotné setkání s hejnem ryb je obrovský zážitek.

Výběr druhu, kterému bude zasvěcen červencový díl seriálu, nebyl těžký. Jednoznačným kandidátem je treska sajda,  rybářům daleko známější jako polak. Její oficiální čeké jméno prakticky nikdo nepoužívá. I já jsem za svou krátkou norskou kariéru chytil celkem dost polaků, ale odmítám připustit, že byť jen část těchto ryb byly nějaké „sajdy“. Zní to hrozně. Proto doufám, že až v budoucnu dojde na nějakou reformu názvosloví, bude se polakovi říkat prostě polak. Tohle slovo pochází z anglického názvu „pollack“ a přejímání slov z angličtiny nám jde poslední dobou náramně. Snad tedy nebudeme dlouho čekat.

V době, kdy všeobecná představa o rybaření v Norsku zahrnovala rumplování s těžkým pilkrem a pár peříčky na přívěsech, stál polak tak trochu na okraji rybářského zájmu. Postupně se ale vypracoval na pozici jedné z nejoblíbenějších ryb středního Norska. S rozšiřováním lehkých vláčecích technik v něm mnozí návštěvníci objevili druh, který je schopen zcela naplnit jejich představu o atraktivním a zábavném mořském rybolovu. Těší mě, že velkou roli v tomto posunu sehráli i čeští rybáři.

V současnosti zájem o lov polaků trvale roste a přibývá specialistů, kteří jezdí na sever výhradně kvůli nim. Bohužel se tím zvyšuje rybářský tlak na tento druh, který je pevně vázán k relativně úzkému pásu moře podél pobřeží a na mnoha lokalitách se dá celkem snadno vychytat.

Pravda, není třeba se bát, že by to s polaky dopadlo jako svého času s candáty na Lipně. Zatím jich je (a určitě ještě nějaký čas bude) ve středním Norsku dost. Místy už ale klesá počet úlovků i průměrná velikost lovených kusů. Okolí většiny velkých rybářských základen bývá silně prochytané a tak zejména koncem léta je tu ryb poměrně málo. Ty, co zbyly, jsou zatraceně opatrné. Receptem na úspěch je vyrážet do širšího okolí a zdokonalovat své rybářské schopnosti. Polak je totiž druhem, při jehož lovu může být sakra znát, jestli drží prut nováček nebo ostřílený matador.

Co je vlastně na polakovi tak zajímavého? Četl jsem několik článků, v nichž se autor snažil objasnit příčinu jeho obliby, ale neměl jsem pocit, že by to někdo skutečně přesně vystihl. Určitě je to krásná a bojovná ryba, ale takových je v Norsku víc. Má i velmi kvalitní maso, ale ani v tom to nebude.

Podle mě je lov polaků úžasný v tom, že se dá provozovat jako ryzí přívlač v pestrých a složitých podmínkách a k tomu prakticky po celou sezónu. Nutí rybáře k daleko větší kreativitě než lov ostatních druhů a zároveň ho směruje do členitých míst, kde je třeba předvést kousek rybářského umění. Lovec polaků se pohybuje podél ostrůvků a útesů, projíždí mělčiny, kde vám defilují porosty chaluh jen pár metrů pod kýlem lodi anebo krouží kolem podmořských kopců, z nichž některé sahají téměř až k hladině a nad jejich vrcholy se vzdouvají vlny do výšky několika metrů.  Komu by to nestačilo, může přidat i pěší vycházky po opuštěných pobřežních skalách.

Polaci perfektně vidí a zejména za jasných dnů nemusí být snadné přimět některého k záběru. Tato skutečnost tlačí lovce buď k používání jemného náčiní anebo k vyjížďkám v době svítání čí soumraku. Tohle všechno přináší řadu nezapomenutelných zážitků spojených už jen se samotným pobytem na moři. A pořád to ještě není nic proti okamžiku, kdy se vám v prosluněné vodě přímo pod lodí z ničeho nic zhmotní nazlátlé torpédo, dožene vaši nástrahu a... jedním plynulým pohybem se od ní ležérně odvrátí. Když se vám to stane už poněkolikáté a začnete tento scénář vnímat jako realitu, přijde tvrdý záběr a cosi v hloubce se za pekelného jekotu brzdy řítí svisle dolů do chaluh.

Lov polaků má zkrátka nejblíž k přívlači jak ji známe u nás a přináší nejintenzivnější zážitky i nejvíc vizuálních dojmů. Proto je pro mě polak nejoblíbenější norskou rybou a hlavně kvůli němu jsem uvíznul ve středním Norsku a zatím nešilhám dál na sever. Tímto směrem totiž polaků postupně ubývá.

Setkal jsem se s vášnivou diskuzí, jestli je lov polaků snadný či nikoli. Ano i ne, záleží na okolnostech. Pro dobrého vláčkaře zvyklého lovit na našich domácích revírech to po krátkém zaškolení nic složitého nebude. Existuje ale sorta rybářů, kteří s naháněním polaků problém mívají. Obvykle se příliš orientují na lov hloubkách anebo na echolotu vyhledávají velká hejna ryb, což obvykle bývají tresky tmavé. Neradi střídají místa, způsoby lovu i nástrahy, špatně odhadují optimální délku a směr driftů a jejich přístup k lovu bývá příliš monotónní na to, aby chytali polaky ve větším počtu.

Sám o sobě lov polaků složitý není a shrnutý do několika řádek by vypadal asi takto:

Polak se nejčastěji vyskytuje na mělčích členitých místech, ideálně s porosty chaluh. Miluje zlomy, hrany, podmořské vrcholky, průlivy, pobřeží ostrůvků nebo umělé hráze a mola. Část jedinců se ale zdržuje hlouběji, někdy i v hloubkách přes 100 m.

Polaci netvoří velká hejna a jsou opatrní. Proto je potřeba se při jejich lovu neustále přesouvat a zkoušet nová místa.

K lovu v mělčinách stačí náčiní asi jako u nás na větší štiky, na hloubkách přiměřeně těžší. Protože polak perfektně vidí, představují ideální podmínky k lovu nižší úroveň osvětlení a zvlněná hladina. Za jasných dnů bývá braní slabší a často je potom nutné používat jemné náčiní, nahradit pletenou šňůru vlascem a vybírat spíše menší nástrahy. Důležitý je také klid na lodi.

Nejúspěšnější nástrahy jsou tmavší gumy, jigstreamery a drobnější pilkříky připomínající plandavky.

Hotovo. S tímhle návodem můžete odjet do Norska a pokud nejste úplné dřevo, určitě nějaké polaky nachytáte. Protože je ale pro mě (a stejně tak pro celé vedení kempu ve Veiholmenu) lov polaků srdeční záležitostí, nebudete mě muset přemlouvat, abych předchozí odstavec rozvedl do epické šíře.

O polakovi by měl rybář vědět pár důležitých věcí, aby pochopil, jak se chová jeho soupeř. Hodně napoví už první pohled. Tvar těla a výrazné oploutvení svědčí o tom, že máme před sebou dobrého plavce, který nemá problém s pohybem ve vodním sloupci, ale je stavěn spíš na rychlé výpady než soustavný a vytrvalý pohyb. Obrovské oči s mimořádně širokými zornicemi jsou zase důkazem toho, že se polak orientuje především zrakem a zvládá to i při velmi chabém osvětlení.

Postavení úst je výrazně svrchní a pro polaka je tudíž výhodné útočit na kořist zespoda.

Barva těla bývá většinou bronzově nahnědlá. Mladší kusy mají na světlejším podkladu oranžový tygrovaný vzor, starší jedinci kresbu postrádají. Polak tedy nepotřebuje splývat se strukturami dna a má pouze základní barevný odstín prostředí, v němž se pohybuje. Ve většině případů odpovídá hnědavému zbarvení chaluhových porostů. Polaci chaluhy milují a kusy trávící léto v mělčinách nad chaluhovými pralesy bývají nádherně hnědé s bronzovými boky. Exempláře preferující pobyt v hloubkách bývají podstatně světlejší a jejich zbarvení je celkově méně výrazné.

Z výše uvedeného se dá vyvodit, že v typickém případě se polaci pohybují nad chaluhovými porosty a sledují prostor nad sebou. Při spatření kořisti zaútočí, v nebezpečí naopak hledají úkryt v chaluhách. Vzhledem k mimořádně dobrému zraku mohou k lovu využívat období, kdy je málo světla a oni jsou tak oproti své kořisti ve výhodě.

Pokud máte polaka na prutu, zjistíte, že platí i další výše uvedené skutečnosti. Souboj bývá poměrně krátký, zato ale hodně intenzivní. Dominují mu prudké výpady směrem dolů. Co je jejich cílem, to pochopíte v okamžiku, kdy se vám některý nepodaří ubrzdit. Ryba okamžitě vletí mezi chaluhové stvoly a pokusí se v jejich bludišti schovat. Když to dokáže, pravděpodobně vyhrála. Se silnějším náčiním se ji můžete pokusit z chaluh doslova vyrvat, ale není to příliš produktivní technika. O dost úspěšnější bývá odklopit řadič a počkat, jestli polak nevyjede ven sám. Asi třetina ryb to skutečně udělá.

Husté chaluhové háje se obvykle nacházejí v hloubkách do 20 m, takže pokud lovíte hlouběji, šance na zdolání ryby je daleko větší než v mělčině a to bez ohledu na to, jak velký kus se vám podařilo zapřáhnut. Proto v případě, že zaseknete trofejní rybu na svahu nějakého podvodního kopce, snažte se ji stahovat směrem na hloubku. Tam bude úspěšné zdolání jen otázkou času. Jakmile ale uvidí spásu v podobě pořádného chaluhové trsu, bude velmi těžké ji zastavit.

Polaci se dají lovit po celý rok. Nad rámec běžného průměru bych ale vyzdvihl tři období. První představuje moment, kdy se hejna polaků připravených k výtěru tlačí do blízkosti pobřeží. To bývá zhruba v druhé půli dubna a v květnu. Ryb zejména zpočátku není nějaké závratné množství, ale jsou neochytané, celkem ochotně berou a plavou mezi nimi pěkné kusy.

Vynikající období začíná koncem června, kdy se polaci po tření aktivně krmí v mělčinách. Hodně specialistů si vybírá termíny zájezdů právě v tomto čase. Z hlediska podmínek (délka dne, počasí apod.) je to asi nejlepší volba a ryb se loví opravdu hodně.

Rybářsky zajímavý bývá i podzim - od září až do doby, kdy se definitivně zkazí počasí. Polaci se v tu dobu krmí před nastávající zimou a přijímají potravu stejně aktivně jako naši dravci. Ryb už nemusí být tolik jako v létě, ale bývají v lepší kondici a někdy i s vyšším podílem velkých jedinců.

S podzimem polaková sezóna nekončí. Správce veiholmenského kempu Ota mívá nádherné úlovky i v prosinci a mezi Nory se najdou specialisté, kteří chodí na polaky po celou zimu, mnohdy jen ze břehu a běžně i za tmy. O těchhle věcech nemůžu moc psát, protože moje osobní zkušenosti pocházejí z dubna, května a září a ještě k tomu z jediné lokality. Věřím ale, že bych se rychle zorientoval, ať už bych musel lovit kdykoli a kdekoli.

Na polacích se mi líbí to, že se ve svém životě nedrží žádných šablon. Souhrn jejich zvyklostí a životních projevů je velmi široký a i na poměrně malém prostoru potkáte jedince s velmi odlišnými způsoby chování. Někteří migrují, jiní téměř vůbec, část preferuje mělčiny a blízkost břehů, další dávají přednost životu na hlubší vodě a tak by se dalo pokračovat. Počítejte proto s tím, že žádná obecná informace týkající se tohoto druhu nemá stoprocentní platnost. Pokud vám někdo radí „jak na ně“, snažte se předávanou informaci vstřebat v plném rozsahu a zasadit ji do souvislostí, jinak můžete být zklamáni. Ukážu to na jedné maličkosti.

Když jsem s lovem polaků začínal, doporučil mi Berny dlouhé červovité nástrahy ZOOM. Dnes už je to široce známá klasika. Polakům nejspíš připomínají červa pískovníka a počtem záběrů výrazně vyčnívají nad ostatní nástrahy. Samozřejmě jsem se hned natahoval po tmavých přírodních odstínech, ale Berny mi doporučoval i ostře oranžovou napodobeninu originálního ZOOMu. Vzal jsem si pár kousků na zkoušku, ale tahle barva mi téměř nefungovala.

Nakonec jsem zjistil, v čem je chyba. Berny cílí na větší exempláře a rád chytá v hloubkách 25 – 40 m. Tam už oranžové světlo prakticky neproniká. Ale to, co tu z oranžového odstínu ještě zbývá, činí nástrahu lépe viditelnou a atraktivní. I pro polaky přes 90 cm, kterých má Berny na kontě pěknou řádku.

Já zejména v počátcích preferoval lov v menších hloubkách kolem 15 m. Tam jsou křiklavě zbarvené nástrahy úspěšné jen v obdobích s mimořádnou rybí aktivitou. Jenže na takovéhle poznatky si člověk musí přijít sám.

Psal bych dál, ale zoufale mi chybí místo. Vám zase určitě chybí spousta informací ohledně náčiní, nástrah a technik lovu. Řešení je jednoduché – i příští díl bude věnován polakovi. Jednak je to opravdu atraktivní ryba, o jejímž lovu už možná i něco vím. A kromě toho, s radostí budu bořit zažitý stereotyp, že rybařina v Norsku je o humpoláckém náčiní, těžkých nástrahách nebo monotónním otloukání dna kusem železa.

Může to tak být.

Ale nemusí. Opravdu nemusí.